Hodnotitelé soutěže

Jména hodnotitelů:

• Petr Šabach
je současný český spisovatel. Narodil se roku 1951 v Praze. Po maturitě v roce 1974 absolvoval obor teorie kultury na Filosofické fakultě Karlovy Univerzity. Prošel různými zaměstnáními. Pracoval jako technický redaktor v Pragokoncertu, metodik kulturního domu, asi šest let jako noční hlídač v Národní galerii, inventurník a v letech 1988-2001 jako odborný referent Galerie hlavního města Prahy.

Od roku 2001 žije Petr Šabach jako volný spisovatel, přitom vede seminář tvůrčího psaní na Literární akademii J. Škvoreckého. Se ženou žije v pražských Dejvicích.

Časopisecky publikoval Petr Šabach v Mladé frontě, Kmeni, Práci, Tvorbě. Podle jeho literárních předloh natočil režisér Jan Hřebejk úspěšné filmy Šakalí léta, Pelíšky, Pupendo a U mě dobrý. Druhý a třetí film vznikly propojením motivů několika knih.

Od svého debutu Jak potopit Austrálii se Petr Šabach představil jako autor vyhraněného projevu a stylu. Ve svých dílech přímé, dynamicky živé a úsporné pojmenování skutečnosti se zápletkou projevující se situačně, a kterou lze vidět s ironií i s nadsázkou. Některé historky z jeho knih se staly, jiné jsou vymyšlené. Autor sám říká: “Život nepíše povídky s pointama. Nikomu z nás se nestala příhoda, která by se dala hned vyprávět v silvestrovské televizi.”

Petr Šabach nalezl zvlášť přesvědčivý způsob jak oslovit mladou generaci. V zásadě tím, že zdůrazňuje styčné rysy mezi vlastním projevem a myšlením svých čtenářů, jejich vnímáním světa kolem sebe.

Dílo:

• Jak potopit Austrálii – 1986, debut
• Šakalí léta – 1993
• Hovno hoří – 1994
• Zvláštní problém Františka S. – 1996
• Putování mořského koně – 1998
• Babičky – 1998
• Opilé banány – 2001
• Čtyři muži na vodě – 2003
• Ramon – 2004
• Občanský průkaz – 2006

• Irena Obermannová
je česká spisovatelka a dramturgyně. Vystudovala dramaturgii a scenáristiku na pražské FAMU, je autorkou několika rozhlasových pohádek. Byla dramaturgyní diskuzních pořadů a autorkou několika reportáží České televize se kterou spoluprcuje dodnes. V roce 1996 debutovala jako spisovatelka knihou Frekvence Tygra, výrazný úspěch jí přinesl až Deník šílené manželky (1998), který byl vydán i v zahraničí a v roce 2000 se stal předlohou pro stejnojmenný televizní film. Irena Obermannová je také autorkou námětu televizního seriálu Ulice a scénáře k Ordinaci v růžové zahradě.

Dílo:

• Frekvence tygra (1996)
• Deník šílené manželky (1998)
• Divnovlásky (2000)
• Ženské pohyby (2001)
• Příručka pro neposlušné ženy (2003)
• Matky to chtěj taky (2004)
• Nezavěšujte se (2005)
• Deník šílené milenky (2006)

• Renata Berkyová

Romka původem ze slovenské vesnice Velké Teriakovce žijící šestým rokem v Praze. Studuje romistiku na Filozofické Fakultě Univerzity Karlovy, v současné době pracuje v Nadaci Open Society Fund Praha jako koordinátor programu Lidská práva a diskriminace, kde se zaměřuje hlavně na práci s mladými lidmi. Tvůrčí tvorbě, zejména poezii, se věnuje s přestávkami od svých 13 let.

Dílo:

E džuvľi,
lačhi goj
so la hin o koľin
ča avka andro vasta
the o asaviben
pašalal calo šero,
tuke vičinkerel,
lake vičinkeres.
Vičinkerav pro thana
kaj oda niko na hazdela.
Caľi rat na suťam pale.

Slečna
z dobrého cesta,
čo má hruď
tak akurát do ruky
a úsmev
okolo celej hlavy
ti volá,
jej voláš.
Volám
na nedostupné miesta.
Zase sme celú noc nespali.

• Emil Cína
Emil Cina se narodil v Praze. Jeho předci pocházejí ze Slovenska, z Kurimi u Bardějova. Je synovcem spisovatelky Ilony Lackové. Od 90. let pracoval v Českém rozhlasu Regina se sídlem v Karlíně, nejdříve jako správce budovy, od roku 1992 jako redaktor a moderátor pořadu pro menšiny „Klub dorozumění“. Po povodni v roce 2002 až do důchodu, do kterého nastoupil vloni, se po změně vedení ČRo vrátil k práci správce. Jeho velkým koníčkem je zahradničení, příroda a romská historie Žije v Praze s manželkou Věrou, která mu pomáhá s přepisy jeho literárních děl a filmovými překlady.

Ke psaní jej, stejně jako mnoho dalších, přivedla Milena Hübschmannová. V roce 1990 začala vydávat romský časopis Amaro lav/ Naše slovo, ve kterém mu otiskli první básně. Následovala redaktorská práce v časopisu Sdružení romských autorů Gendalos/ Zrcadlo a navazujícího Nevo romano gendalos/ Nové romské zrcadlo, ve kterých založil a vedl rubriku pro děti Čhavorengere seri/ Dětské stránky. Od roku 1996 spolupracoval s dětským kroužkem Olgy a Ludmily Fečových Čhavorikaňi luma (Dětský svět). V současnosti přispívá do romského čtrnáctideníku Romano hangos/ Romský hlas a dětského časopisu Kereka/ kruh.
Je autorem českých a romských textů v knize fotografií Ibra Ibrahimoviče O školara = Školáci. Do romštiny přeložil knihu pohádek pro děti Ludvíka Středy Duhový most. Pořídil český překlad celovečerního filmu Emira Kusturici Černá kočka, bílý kocour (1998), naopak do romštiny převedl některé pasáže filmu Roming (2007).

V roce 1997 byl na Mezinárodní soutěži romské umělecké tvořivosti Amico Rom v italském Lancianu oceněn hned dvěma místy, a to druhým v kategorii prózy a třetím za svou poezii pro děti.

Dílo:

• I takový může být Štědrý den

Je tomu už pár let, co se mi o Vánocích stala tato příhoda. Rád si na ni vzpomenu. A teď ji budu vyprávět i Vám.

Na Štědrý den jsme s manželkou vstali brzy ráno. Žena hned spustila, co všechno musí připravit a já tak docela nechápu, co po mně chce. Jen slyším samé ‚ty jdi tam a já jdu sem‘. Vánoční stromek už stojí uprostřed místnosti a čeká, až ho ustrojíme. Nevíme, kde nám hlava stojí, když vtom slyšíme zvonek u dveří. Jdu se podívat, docela zvědavý, kdo to k nám může tak brzy ráno přijít. A koho nevidím? Zdeněk, kamarád, kterého znám už několik let, mi hned u dveří říká: „Ahoj Emile. Nic mi nejede z Prahy do Manětína (u Plzně), doma mě už čekají.“ Hlavou mi proběhla pochybnost, nějak se mi nechce mu věřit, vždyť autobusy a vlaky jezdí i dnes, ale přesto mu nemůžu odříct, protože mně taky nejednou pomohl. Po chvíli mu říkám: „Tak jedeme.“ Jak to uslyšela žena, hned jsem v jejích očích poznal, že se jí to nelíbí. Kamarád ještě povídá: „Benzín ti zaplatím, potřebuju tam být co nejdříve.“
Sedli jsme do auta, cestou ještě vzali benzín a vydali se na cestu. Slunce svítilo, ani nebyla zima a hlavně silnice byly bez aut, protože každý slušný člověk je v takovouto dobu doma. No jelo se nám krásně. Nakonec jsme dorazili k němu domů, jeho matka byla šťastná, když ho uviděla, a hned nám řekla: „Pojďte si sednout ke stolu“ a už nám nosila jídlo jedno za druhým. Po jídle jsme se bavili o všem možném, najednou jsem se podíval z okna ven a uviděl, jak padá hustý sníh. Trochu jsem se lekl a v duchu jsem si pomyslel, jak se dostanu zpátky do Prahy? Nakonec jsem řekl: „Já už musím jet.“

Jen co jsem ujel několik kilometrů, tak se moje škodovka 105 přehřála na sto stupňů. Rychle jsem zastavil, otevřel kapotu a dívám se, jak mi z chladiče uniká pára. Prohlížím motor a najednou si všimnu, že mám prasklou pryžovku. Prohledal jsem celé auto, ale gumičku jsem nenašel. Měl jsem na sebe vztek, protože jsem věděl, že doma ji mám.

Jen jsem se díval, jak padá sníh a pomalu se začíná stmívat. Nemohl jsem nic dělat, a tak jsem se vydal pěšky na cestu, protože jsem si pamatoval, že nedaleko odtud je benzinka, kde tu pryžovou hadičku můžu koupit.
Jdu a jdu a najednou vidím, i když ne moc dobře, protože padal hustý sníh, že nedaleko ode mě stojí nějaké auto. Došel jsem k němu a spatřím neznámého Roma a jeho dvě dcerky. Děvčátka, když mě uviděla, tak se lekla, protože všechno kolem bylo bílé, jen já tmavý. Pozdravil jsem toho muže a hned jsem mu vysvětlil, co se mi stalo s autem. Nabídl se: „Já se podívám, možná že tu hadičku mám.“ I on měl škodovku jako já, jen trochu rozbitou. Zeptal jsem se: „Kolik jsem dlužen?“ Odpověděl mi: „Jsme bez benzínu, jsme pozvaní k tetě na večeři a nemáme peníze.“ Podíval jsem se na jeho dcery a najednou mi jich bylo líto, protože jsem poznal, že nemají matku. Říkám jen: „Počkejte.“

Utíkal jsem ke svému autu, rychle jsem vyměnil gumičku, vodu jsem sehnal, už ani nevím kde, a za chvíli jsem byl zase zpátky u nich. Přivázal jsem lano k autu a odtáhl je k pumpě. Tam jsem jim koupil benzín (nebudu říkat za kolik, protože žena by se hádala).
Kamarádova máma mi dala plnou tašku cukroví a nějaké čokolády, tak jsem to všechno vzal a dal těm děvčátkům. Z auta jsem se na ně díval, jak mají pusinky umazané od čokolády. Vystoupil jsem a jedna z dívenek jde rovnou ke mně a něco drží v dlani. Otevřela ji, podává mi oříšek a špitne: „Nate.“ Poděkoval jsem jí za něj a vidím, jak oběma hoří očička a smějí se na mě. Ještě jsem se chtěl rozloučit s jejich tátou, ale ten se ode mne odvrací. Přišel jsem proto k němu ještě blíž, a vidím, že mu po tváři stékají slzy. Řekl jsem mu: „Hezké Vánoce“ a odjel jsem pryč.

Dorazil jsem domů, žena byla uražená, já jsem nic neříkal. Jen jsem se díval na vánoční stromek, jak září, a ten den mi bylo milo u srdce.

• Jan Bendig

Jan Bendig se narodil 14. února 1994 v Hradci Králové, kde bydlí i v současné době. Má tři sourozence.

V letech 2006 až 2009 žil s rodinou v Liverpoolu ve Velké Británii, kde vystupoval jako zpěvák s hudební skupinou svého otce „Gypsy Brothers“. V roce 2008 se zde zúčastnil pěvecké soutěže mladých talentů Academy Idol, kterou také vyhrál.

V roce 2009 se Honza přihlásil do pěvecké soutěže Česko Slovenská SuperStar televizí Nova a Markíza, kde zaujal nejen svým talentem, ale i přirozeným a bezprostředním projevem. Díky velice vyzrálým pěveckým výkonům, které oceňovali hudební odborníci, hudebníci i diváci, postoupil až do 7. finálové kola a umístil se tak na 4. místě. Po ukončení účasti v soutěži se začal věnovat své sólové hudební kariéře, kdy pořádá koncerty, vystupuje jako účinkující zpěvák na významných společenských akcích, např. vyhlašování cen ANNO, Česká Miss, Muž roku, Hvězdy nad Zlínem a na benefičních a charitativních koncertech, např. „Help Haiti“, „Pomože celé Slovensko“, Benefiční koncert „Srdeční záležitosti“ apod.

V současné době navštěvuje první ročník Mezinárodní konzervatoře v Praze, kde studuje obor Hudebně dramatické umění. Pokud jde o Honzovy hudební aktivity, dokončuje právě své první sólové album. Jako zpěvák se též podílel na písni a videoklipu k filmu z prostředí praktického školství „Bastardi“ (2010) režiséra Petra Šíchy.

***********************Výtvarná část*************************************

• Lada Gažiová

Mladá a nepřehlédnutelná umělkyně Ladislava Gažiová (1981) z východního Slovenska, nejdříve studentka umělecké školy v Košicích, později Akademie výtvarných umění a Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, se ve své tvorbě po peripetiích komiksových obrazů a videa dostala ke sprejové malbě. Inspirace street artem, potažmo i komiksem, je zjevná; častým námětem obrazů je násilí, a to v hororové či parodické formě připomínající insitní nebo dětský projev. Sociálněpolitická témata jsou patrná na první pohled: motivy teroristických útoků, rasová a genderová problematika, vraždy a sebevraždy. Ponuré výjevy jsou odlehčeny odkazy k popkultuře a poetickým charakterem malby. Gažiová používá graffiti techniku a šablonu na přírodní plátno, které nechává působit syrovou strukturou bez malby. Narativnost maleb připomíná krátkou a přesnou lidovou písničku, inspiraci estetikou a ornamentalismem romských komunit východního Slovenska. Gažiová sama hudbu aktivně provozuje, hraje na bicí ve dvou kapelách.

Pregnantní a hotový umělecký projev Ladislavy Gažiové je samozřejmý a výrazný, přestože se podobá bezprostřední a spontánní práci, záznamům. Ať už její díla interpretujeme lyricky či sociálně, mají svou vlastní pravdu. Nabízejí pochopení stejně, jako mu unikají. Jak říkal Adorno, díla hovoří jako víly v pohádkách: chceš něco nepodmíněného, máš to mít, ale nepoznáš to.
Divák je do obrazů vtažen; komunikace s nimi je zásadnější než jejich interpretace. Důležité jsou pocity.